Sbormistr

sbormistr Mgr. Stanislav Mistr

Mgr. Stanislav Mistr absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, klasický zpěv studoval u prof. Dagmar Součkové. Po sóĺovém působení v Armádním uměleckém souboru se stal tenoristou Komorní opery Praha, kde ztvárňoval mozartovské role a vystoupil v titulní roli Abraháma v koloraturní verzi oratoria Abrahám a Izák Josefa Myslivečka na Pražském jaru. Svoji uměleckou dráhu dělí mezi zpěv a dirigování. Jako dirigent a sólista zároveň provedl např. Bachovy Janovy pašije, Stabat Mater A. Dvořáka a nejnověji Verdiho Requiem. Byl členem Pražského filharmonického sboru, s nímž nastudoval několik koncertů i jako sbormistr. V r. 1992 založil, dosud vede a hlasově připravuje sbor Pražští pěvci, se kterým získal sedm prvenství v mezinárodních soutěžích. Se sborem se věnuje premiérám soudobé hudby a natáčením pro Český rozhlas. Natočil také 3CD kompletních sborů a duet A. Dvořáka pro label Brilliant classics. Vedl také studiový Prague FILMharmonic Choir (např. sbory k filmu Báthory Juraje Jakubiska), opakovaně byl také pozván k vedení sborů na koncertech A. Bocelliho v Praze a Bratislavě. Sólově vystupuje jako např. Evangelista v Bachových oratoriích a spolupracuje se soubory staré hudby (např. Ensemble Inégal). Věnuje se také pedagogické práci a jako multiinstrumentalista též nonartificiální hudbě (např. pískání ve Vejdělkově filmu Muži v naději).

Pražští pěvci na Rádiu Proglas, rozhovor se Stanislavem Mistrem v pořadu Oktáva

Recenze koncertu Bach v Černošicích

PETR VEBER, 06.04.2014 11:00

Zpívat Evangelistu v Bachových Pašijích a zároveň provedení celého díla dirigovat si mohl dovolit jako jeden z mála Peter Schreier. V Čechách si na to troufá Stanislav Mistr – pražský sbormistr, tenorista a multiinstrumentalista, známý zejména jako zakladatel a po dvě desetiletí umělecký vedoucí sboru Pražští pěvci, ale též jako sborový zpěvák i jako sólista. Janovy pašije takto uvedl na koncertě v sobotu 5. dubna v katolickém kostele v Černošicích kousek za hranicemi metropole.Slyšet alespoň jedno ze dvou Bachových dramatických zhudebnění novozákonního textu zachycujícího konec Ježíšova života nebylo a ještě stále není v českých zemích ve velikonoční době vůbec obvyklé, natož časté. Ke kulturnímu a církevnímu dění například v Německu, a to zdaleka nejen v luteránském prostředí, naopak tato hudba patří s naprostou samozřejmostí, a to bezmála stejně, jako u nás patří k vánoční době Rybova mše Hej mistře. Černošický koncert byl proto pozoruhodný nejen coby lokální událost, ale i v širším kontextu.

Iniciativa vzešla zřejmě od místních hudebníků, ale Stanislav Mistr na ni rád slyšel. V ambiciózním projektu se sborem Pražští pěvci spojila síly Černošická filharmonie, za níž stojí aktivní pedagog místní Základní umělecké školy, hudebník se zkušenostmi ve více oborech, člověk s velkými cíli – houslista Václav Polívka. Šlo v tomto případě o stylově znějící komorní soubor s několika smyčci a dechy, cembalem a varhanním pozitivem, soubor, který dokázal sehnat i violy d´amore, loutnu a k tomu gambistu Petra Wagnera. Provedení mělo sympatické rysy osobního nasazení a nadšení, ale i dostačující spolehlivosti a zasvěcenosti. Není samozřejmě nutné srovnávat tento podvečer s vrcholnými událostmi mezinárodního či pražského koncertního života. Nastudování bylo velmi slušné, odpovídalo tomu, jak se hraje po Evropě v mnoha regionálních centrech; ne všichni jsou při takových produkcích nutně profesionálové, ale rozhodně se nejedná o nějaké školácké pokusy nebo o přecenění vlastních možností. Ostatně – do koncertu se v áriích zapojily dvě zkušené umělkyně: nejen velmi dobře zpívající sopranistka Michaela Šrůmová, ale i skvělá mezzosopranistka Markéta Cukrová, v oboru staré hudby u nás skutečně špičková pěvkyně. Part Ježíše sympaticky zpíval mladý barytonista Martin Strouhal.I když černošický kostel není velký (vešlo se do něj kolem sto padesáti posluchačů), ani ne dvacetičlenný pěvecký sbor by v ideálním případě potřeboval být pro toto provedení o něco větší, hlavně pro získání většího zvukového objemu a razance mužských hlasů. Plnost a plasticita nejdramatičtějších okamžiků měla proto ještě rezervy, ale i tak podal sbor víc než úctyhodný výkon. Dirigentovi se dařilo pracovat s dynamikou a tempy, koordinovat nástroje s vokální složkou, přesvědčivě vypracovat přechodové okamžiky a náhlé změny, chorálům dát docela velký zvuk i naléhavost, ale hlavně držet a udržet napětí. Vysoko posazený part Evangelisty, Bachem naplněný detailními deklamačními nuancemi a dramaticky velmi exponovaný, měl Stanislav Mistr pečlivě nastudovaný a bezpečně zažitý, přiměřeně zvládal i jeho ryze vokální úskalí. Zpíval čelem k publiku a směřoval přitom za sebe základní gesta řídící continuo. Při ostatních číslech se otáčel i s notami zpět k pultu obrácenému obvyklým směrem. Provedení stálo díky dvojroli sólisty a dirigenta plně na něm, ale obstál v obou úlohách. Dokázal je umělecky i provozně propojit a závažnému, bezmála dvouhodinovému dílu dodal nejen spád, ale v dostatečné míře i ducha a odpovídající obsah.

Hodnocení autora recenze: 75 % 

Johann Sebastian Bach:
Janovy pašije
Dirigent: Stanislav Mistr (tenor)
Michaela Šrůmová (soprán)
Markéta Cukrová (mezzosoprán)
Martin Strouhal (bas)
Pražští Pěvci
Černošická komorní filharmonie
5. dubna 2014 Kostel Nanebevzetí Panny Marie Černošice

Foto Karel Fridrich, archiv

Z rozhovoru se Stanislavem Mistrem v internetovém deníku Neviditelný Pes

nazvaném "Pražští Pěvci věru nejsou amatéři" (1.5. 2003)

Jsme smíšený studentský sbor. To znamená, že většina studuje, a v okamžiku, když něco umí, zmizí (kariéra, manželství, návrat domů…). Je nás šestnáct, takže je každý slyšet, zpíváme někdy i šestnáctihlasně.
Musí se naučit techniku zpěvu a číst z listu. Nebaví mne učit je noty, nejraději bych je považoval za hotové absolventy konzervatoře. Ale ani ti zpěváci ze škol neumějí číst z listu – bohužel – na rozdíl třeba od houslistů…

Jak jde běžný život – co když má někdo problémy s hlasem, školou, kázní…

Zkoušíme dvakrát týdně, za pozdní příchod jsou pokuty (50 Kč), což je na studenta moc, takže raději přijdou. Zkouška začíná dost drsným rozcvičením těla, pak rozezpíváním a hlasovými cvičeními. Tento excitovaný stav hlasu se snažíme udržet po celou zkoušku. Je to celkem dvě a půl hodiny. Nepustím ani jeden tón, chovám se jako hudební režisér při natáčení. (Intonace, výslovnost, hlasová opora, výraz)

Zpívá se naplno, protože musíme zvládnout skladby určené velkým sborům.

V Čechách nám to vyčítají, v cizině jsou nadšeni.

A na zájezdech?

Na třítýdenním zájezdě v Texasu a Severní Karolíně z nás sedřeli kůži: měli jsme 16 koncertů za 14 dní. Ale šli jsme do toho dobrovolně.

Největší úspěch v historii?

Zrovna teď v Jersey na mezinárodní soutěži – dali nám všechny ceny co mohli.

A smím-li se zeptat, máte nějaký problém?

Problém je, jak být zároveň co nevíc náročný a taky milý a inspirativní.

Najdete spolehlivě hudební talent a jak?

Myslím, že ano. Dovedu si představit jak člověk, kterého přijímám do sboru – velmi často to je kamarád, známý někoho z našich členů, který má o zpěv zatím jen zájem – bude zpívat za půl roku. Ten člověk vlastně neví, do čeho jde – hledá relaxaci a najde muzikantské a citové vypětí – prostě dřinu. Teď se nacházejí talenty víc než dřív – teď přicházejí lidé, kteří přece jenom vědí, co chtějí.

Obvyklé ouvej … peníze jsou? A budou?

Jsme amatérský sbor, který není nikde organizován, takže od nikoho nic nedostáváme. Jediné peníze, které přece jen uvidíme, pocházejí z premiérování soudobých skladeb (které ostatní sbory zpravidla odmítly zpívat pro přílišnou náročnost).

Internet máte ochočený, ne?

Teprve teď připravujeme internetové stránky – za to mohu já, protože nerad čtu maily, jelikož jsem líný na ně odpovídat…

Optimistický závěr?

Věřím v české sbory. Mají úžasný komorní cit a jsou a stále mohou být nejlepší na světě, když se ovšem konečně přestaneme hádat, jak učit zpívat, a pustíme se do práce, protože sborů s vysokou hlasovou vyspělostí ve světě přibývá.

Začnu odpovídat na maily (standa.mistr@seznam.cz)

Doneslo se mi, že produkujete kameňácké bonmoty – jakýsi sbormistrovský Zeman…

Na posledním koncertě jedna sólistka při vysokém tónu pěkně, ale opravdu pěkně „zavyla“.

„Vidíš“, říkám, „takhle zpívala Maria Callas … a pak hned umřela“.

Standa Mistr přísný sbormistr https://www.youtube.com/watch?v=QYYvekPFIcg