Ravelovo Bolero uzavřelo Pražský podzim

Koncertem Pražských symfoniků FOK řízených proslulým italsko-francouzským dirigentem Robertem Benzim skončil ve středu večer 13. ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim.

Závěrečný koncert měl zajímavou, leč poměrně náročnou dramaturgii, přesto jej „slavnostní“ festivalové publikum přijalo velmi vlídně a dokonce i s ovacemi ve stoje v samém závěru. Většina programu patřila francouzské hudbě, jediným vybočením se stalo uvedení árií z Wagnerových oper. Večer otevřela Debussyho Tři nocturna, v nichž dirigent dokázal orchestr inspirovat ke krásně barevnému podání, přesně v duchu autorova křehkého impresionismu. V posledním nocturnu (Sirény) se na úrovni uvedly i členky sboru Pražští pěvci. Na árie z Wagnerova Parsifala, Valkýry a Lohengrina se k tělesu připojil tenorista Ian Caley, který vládne poměrně pronikavým hlasem světlé barvy, což je pro wagnerovský repertoár takřka nutnost. Svůj dramatický styl zpěvu osvědčil v Parsifalovi, kdežto Lohengrinovo loučení vyšlo poněkud nepatřičně komicky – totiž až příliš plačtivě. Pascal Rogé pak zahrál Saint-Saensův 5. klavírní koncert zvaný Egyptský, který u nás prakticky není hrán. Je zajímavý svým cizokrajným laděním, ale to je asi tak všechno. Hlavním bonbónkem koncertu se mělo stát závěrečné Ravelovo Bolero, kvůli němuž asi většina publika přišla. Sklidilo velké ovace, nicméně ani zdaleka jeho provedení nepovažuji za ideální. Řada problémů v sólech, ve frázování, souhře i terasovité crescendo namísto zcela pozvolného neudělaly v samém festivalovém závěru dobrou vizitku orchestru ani dirigentovi.

Jiří Tlučhoř, Vladimír Říha