P. I. Čajkovskij Liturgie – z internetového deníku Neviditelný pes P. I. Čajkovskij – Liturgie

CD Happy Music Production HMP 002

Ruská liturgie je fenomén – nejen proto, že se hudba, která ji nerozlučně provází, musela obejít bez instrumentálního doprovodu, ale hlavně proto, že tento svůj zdánlivý nedostatek proměnila v neopakovatelné tvary myšlené čistě vokálně. Jako všude i zde docházelo ke střídání náhledů, rozvoji i úpadku, faktem je, že se na jejím vývoji podíleli i skladatelé světští – začasté zvučných jmen. Toto je jeden příklad: také Čajkovskij napsal svou Liturgii (premiéra 1890) s přáním něco pro církev udělat. A to něco byla snaha vrátit ruské liturgii staroruský, vskutku církevní charakter. Znamenalo to především návrat k jednoduchosti harmonie i emocí: skladatel při tom mohl s jistotou počítat s vysokou zpěvní kulturou církevních sborů.

Party to jsou dosti náročné a interpretace s tím musela počítat, navíc vokální fond ruských sborů je nejen pověstný, ale hlavně ve středoevropských podmínkách těžko dosažitelný. Byla to prostě troufalost točit tuto Liturgii v obsazení 16ti či sedmnácti hlasů, nadto zřejmě sólisticky vedených. Leč podařilo se a znovu se potvrdila známá pravda, že hrstka profesionálů zmůže víc než stovka amatérů. I když Pražské pěvce nutno počítat z hlediska zaměstnání za amatéry, svým výkonem profesionály jsou. A za plný a sytý zvuk ansámblu „může“ nejen tuhá hlasová drezůra, ale především intonační kázeň.

Čajkovskij byl pochopen a je prezentován tak, jak to on sám nepochybně myslel – a také „po rusky“.

Horší to je se zvukaři. Ti tu kazili, co mohli – hlavně umělým zvýšením „zvukového těžiště“, čehož dosáhli neúměrným zvednutím vyšších kmitočtů, naštěstí je toto zkreslení lineární, tedy vyrovnatelné ovladačem výšek, pokud má potřebný rozsah.

Je jenom zásluhou muzikantů, že to hudba sama vydržela. Jinak zajímavý titul.

Lubomír Fendrych