Kopelentovo oratorium je vpravdě mimořádné

Z autorské dílny Marka Kopelenta vzešlo zřejmě nejoriginálnější dílo české nové hudby – prostorové oratorium Lux mirandae sanctitatis (Světlo divné svatosti). Autor se vydal cestou v našich vážnohudebních poměrech neprošlapanou: detailně a s nebývalou důsledností pojednal hudební strukturu díla podle architektonických dispozic kláštera sv. Anežky České. Dílo komponoval k příležitosti Anežčina svatořečení, dokončil je v roce 1994. Kompozice je formálně klasickým oratoriem: provádí je velký sbor, dvojice recitátorů, sólisté a orchestr.
Pojetí je na naše poměry ovšem nebývalé. Účinkující jsou rozmístěni do klášterního ambitu a přilehlých prostor, přecházejí a přeskupují se a v závěru se společně s publikem – které zpočátku sedí ve dvou oddělených skupinách v protilehlých křídlech ambitu – přesouvají směrem ke kapli Salvátora a do kostela sv. Františka. Myšlenka aktivace prostoru není v hudbě nová. Jenže se vzrůstající potřebou racionální kontroly nad tvůrčím procesem byla pozapomenuta a s větším či menším efektem opět kříšena zejména představiteli poválečné hudební moderny. Mezi ně v české hudbě patří i Kopelent a nutno říci, že u nás tuto myšlenku dosud nikdo nepřivedl k tak komplexnímu řešení jako právě on. Prostorové ukotvení skladby přitom není samoúčelné – v díle, jehož dějovou osou je vyprávění o životě sv. Anežky České, je prostoru přisouzena nejen akustická, ale rovnou měrou i významová úloha. Prvních pět částí probíhá v prostorách ambitu a sbírá se v nich energie k transformaci ze sféry světa do sféry ducha. Předvedení je situováno do prostor kolem kaple Salvátora, kam za účinkujícími odchází i publikum a vstoje naslouchá vyznání víry Kristu a kříži. Poslední hromadný přesun míří do kostela sv. Františka, kde v rámci tradičního koncertního schématu pódium-auditorium zazní závěrečný Hymnus a prosba ke světici. V tomto ustrojení je dílo nejen jedinečné, ale také nepřenosné.
Stěžejní je propojení věčnosti, neměnnosti významů a měnlivosti tvarů. Začíná se starou formou oratoria, přechází se k jeho inovovanému pojetí. Kombinovány jsou středověké texty s tematicky spřízněnými texty současných básníků. Skladatelovu sebereflexi vyjadřují reprodukované citace ze starších děl. Klid prázdné, osvětlené rajské zahrady působí jako připomínka věčnosti v sousedství akce v ambitu a podobně.
Realizační tým se bohužel dopustil těžkého omylu, když s projektem zacházel jako s koncertní záležitostí. Lux mirandae sanctitatis nese rysy performance a má mnohem blíže k divadelní inscenaci než ke koncertu. Představení mělo mít režijní vedení, které by dokázalo neutralizovat akci koordinátorů s vysílačkami a vyrovnat tempo přesunů účinkujících během jednotlivých částí a mezi nimi s tempem kompozice tak, aby průběh díla nebyl směrem k publiku rušen „zákulisním“ provozem. Jako s divadelním představením by se s oratoriem mělo nakládat, i pokud jde o jeho další život. Pouhá dvě provedení jsou jednak luxusem, jednak výsměchem všem, kdo do vzniku, nastudování a zprovoznění díla vložili mimořádnou dávku invence (vedle skladatele především výtvarnice projektu Marta Sonnbergová) a stejně takovou dávku soustředění a entuziasmu (rozměrný interpretační aparát vedený dirigentem Tomášem Hanusem).
Obě premiéry byly velmi dobře navštíveny. Lze se nadít, že při staggionovém či repertoárovém uchopení by dílo vykrystalizovalo do ještě plastičtější a barvitější podoby.
Marek Kopelent: Lux mirandae sanctitatis. Texty: legenda o životě sv. Anežky České, Jan Zahradníček, Jaromír Hořec. Účinkovali: Sylva Čmugová, Tereza Mátlová (soprán), Marie Tomášová, Otakar Brousek (recitace), Komorní orchestr Pražských symfoniků, Pěvecký sbor Pražští Pěvci, Dětský pěvecký sbor Radost, sbormistři Stanislav Mistr a Vladislav Souček, dirigenti Tomáš Hanus a Jan Svejkovský. Výtvarná spolupráce Marta Sonnbergová. Praha, klášter sv. Anežky České, 11. a 12. února.

Wanda Dobrovská