Královská filharmonie z Liverpoolu a Gerard Schwarz

Královská liverpoolská filharmonie se představila (1. 10.) zejména díky Holstovým Planetám v tom nejlepším světle. Partituru předestřel šéfdirigent Gerard Schwarz jako skvělé moderní dílo, které se dá zahrát s obrovskou chutí, hráče inspiruje a může posluchače opravdu nadchnout. Planetou Mars (válečným poslem) vpadá autor – a učinili tak i tito interpreti – přímo doprostřed věci, bez velkých úvodů, pokračuje bez oddechu a tvrdě kupředu až k disonantnímu konci. Venuše je kontrastní, impresivní, tišší, ale nebyl to žádný laciný romantismus. Merkur je jen epizodou, možná mohl mít ještě o něco větší jiskru. Jupiter je nejkrásnější částí suity – zpěvný až hymnický, pozitivně radostný; vyšel úžasně. Saturn (zvěstovatel stáří), zeširoka a zvolna gradovaný, po naléhavém vrcholu se ztrácející, byl studií závažnosti. Uran – kouzelník, proměnlivý, s výrazným hudebním tématem, vršený až k ohlušujícímu výkřiku, pod nímž už je připraveno překvapivé, maximálním možným způsobem kontrastující pianissimo, byl kabinetní ukázkou orchestrální virtuozity. Mystický Neptun, ozývající se z dálek vesmíru tajemnými tóny a ženskými hlasy, zapůsobil dokonalým zvukovým vyvážením i velmi zdařile zapojeným sborem Pražští pěvci; závěrečné dlouhé vzdalování v té chvíli už jen samotných vokálů až do úplného ticha bylo velice sugestivní. Holstovy Planety byly jedním z jasných vrcholů festivalu. To, že liverpoolští dovedou hrát přesně, perfektně jako jeden, ukázněně i s plným nasazením, ukázali ovšem nejen ve vzorových Planetách, ale také v úvodu večera při pompézním Elgarově aranžmá Bachovy varhanní Fantazie a fugy c moll a pak rovněž v přídavku: ve skvěle, skutečně nevídaně kompaktně a virtuózně zahraném Korunovačním pochodu Williama Waltona. Aby ne: populární a strhující symfonická čísla, evokující atmosféru uvolněných večerů Last Night of the Proms, patří k britskému hudebnímu světu snad nejtypičtěji. Jen doprovod Griegova Klavírního koncertu a moll měl ten večer víc tvrdosti a zbytečné hlasitosti, než by bylo nutné. Podobné patetické pojetí ovšem od počátku uplatňovala i sólistka, velmi dobře disponovaná polská pianistka Ewa Kupiec, takže není třeba příliš něco vyčítat orchestru a dirigentu Schwarzovi.

Petr Veber