Recenze
   
  P. I. Čajkovskij: Liturgie
  A. Dvořák: Complete Choruses & Duets
  Kopelentovo oratorium je vpravdě mimořádné
  Oratorium v klášteře
  Kopelent zní v Anežském klášteře
  Petr Eben na přelomu věků
  4. Bergishe Biennale Neue Musik
  Pražský podzim 2003
  Pražské sborové dny 2003
  Svatováclavské slavnosti 2003
  47. ročník festivalu sborového umění v Jihlavě
  Pikantes Bekenntnis
  Pražský podzim 2005
  Výročí ve sboru 2012


P. I. Čajkovskij Liturgie - z internetového deníku Neviditelný pes P. I. Čajkovskij - Liturgie
 


CD Happy Music Production HMP 002

Ruská liturgie je fenomén - nejen proto, že se hudba, která ji nerozlučně provází, musela obejít bez instrumentálního doprovodu, ale hlavně proto, že tento svůj zdánlivý nedostatek proměnila v neopakovatelné tvary myšlené čistě vokálně. Jako všude i zde docházelo ke střídání náhledů, rozvoji i úpadku, faktem je, že se na jejím vývoji podíleli i skladatelé světští - začasté zvučných jmen. Toto je jeden příklad: také Čajkovskij napsal svou Liturgii (premiéra 1890) s přáním něco pro církev udělat. A to něco byla snaha vrátit ruské liturgii staroruský, vskutku církevní charakter. Znamenalo to především návrat k jednoduchosti harmonie i emocí: skladatel při tom mohl s jistotou počítat s vysokou zpěvní kulturou církevních sborů.

Party to jsou dosti náročné a interpretace s tím musela počítat, navíc vokální fond ruských sborů je nejen pověstný, ale hlavně ve středoevropských podmínkách těžko dosažitelný. Byla to prostě troufalost točit tuto Liturgii v obsazení 16ti či sedmnácti hlasů, nadto zřejmě sólisticky vedených. Leč podařilo se a znovu se potvrdila známá pravda, že hrstka profesionálů zmůže víc než stovka amatérů. I když Pražské pěvce nutno počítat z hlediska zaměstnání za amatéry, svým výkonem profesionály jsou. A za plný a sytý zvuk ansámblu "může" nejen tuhá hlasová drezůra, ale především intonační kázeň.

Čajkovskij byl pochopen a je prezentován tak, jak to on sám nepochybně myslel - a také "po rusky".

Horší to je se zvukaři. Ti tu kazili, co mohli - hlavně umělým zvýšením "zvukového těžiště", čehož dosáhli neúměrným zvednutím vyšších kmitočtů, naštěstí je toto zkreslení lineární, tedy vyrovnatelné ovladačem výšek, pokud má potřebný rozsah.

Je jenom zásluhou muzikantů, že to hudba sama vydržela. Jinak zajímavý titul.

Lubomír Fendrych


A. Dvořák - Complete Choruses & Duets Antonín Dvořák - Complete Choruses & Duets
 


CD Brilliant Classics 92883

Příznivci sborového umění dostali nedávno dárek v podobě kompletní nahrávky sborů a dvojzpěvů Antonína Dvořáka, kterou v roce 2005 realizoval komorní sbor Pražští Pěvci se sbormistrem Stanislavem Mistrem. Dvořákovo sborové dílo, pokud do něho počítáme i dvojzpěvy, zamýšlené původně pro sólové hlasy, zahrnuje podle údajů v bookletu 13 opusů a v nich celkem 72 jednotlivých skladeb. Výsledná stopáž tří CD je tak úctyhodná, zahrnuje více než 170 minut hudby.

Na prvním CD nalezne posluchač Dvořákova dueta - 14 Moravských dvojzpěvů, op. 32, Čtyři dvojzpěvy, op. 38 a Čtyři dueta pro soprán a tenor, op. 20. Zatímco Moravské dvojzpěvy svěřil sbormistr ženské složce sboru, zbývající dueta jsou provedena sólově. Obě obsazení vyznívají umělecky přesvědčivě. Posluchač je okouzlen zvukovou kvalitou - mladistvými hlasy příjemného zabarvení, intonační jistotou a muzikálností projevu. Sbormistr volí uměřená tempa, dobře odstiňuje dynamiku, stylová je jeho práce s drobnými agogickými změnami. Zvláštní ocenění zaslouží spolehlivý a svrchovaně citlivý doprovod renomovaného klavíristy Jaroslava Šarouna.

Druhé CD je věnováno sborům smíšeným. Zahajuje je Dvořákův nejznámější a umělecky nejzdařilejší cyklus V přírodě, op. 63, po něm následují Čtyři smíšené sbory, op. 29. Stejně jako v případě ženského obsazení upoutá i u smíšeného sboru od prvního okamžiku jeho barevnost a plasticita, potvrzující vysokou hlasovou kvalitu všech zpěváků, jež je v případě komorního obsazení nezbytnou podmínkou zdařilého výsledku. Podobně jako v případě předešlých duetů osvědčil se S. Mistr jako zkušený dramaturg i v případě Ruských písní.Dvojhlasé úpravy 16 lidových písní o pěti až deseti slokách předepsal autor pro dva ženské hlasy. Hrozícímu nebezpečí jednotvárnosti se Mistr alespoň částečně vyhnul tím, že jejich interpretaci svěřil různým kombinacím ženských i mužských sólových hlasů.

Sborům mužským je věnováno třetí CD. Tři mužské sbory, op. 43 zaujmou nezvyklou kombinací mužského sboru se čtyřručním klavírem (J. Šaroun, M. Javorček) a přinášejí tak v celkovém kontextu neotřelou zvukovou barvu. Při poslechu prvního mužského cyklu a capella Kytice z českých lidových písní, op. 41 se posluchač opět nechá unášet kouzlem mladistvých mužských hlasů. Následující úpravy Pěti mužských sborů na slovo lidových písní litevských a Dvou irských lidových písní nejsou zdaleka tak jednoduchou hříčkou jako úpravy písní ruských. Pěvci se zhostili nelehkých partitur se ctí, sbormistr opět uvážlivě pracuje s dynamikou, tempem a frázováním a výrazově tak odstiňuje četné strofy. V rámci Dvořákovy tvorby působí poněkud kuriózně Píseň Čecha, pro dnešního posluchače z důvodu archaického textu sbor nepřijatelný. Je chvályhodné, že Pražští pěvci se ujali i této skladby, kterou dnešní posluchači nemohou znát a pravděpodobně ji ani v budoucnu nikdy neuslyší. Na závěr celého souboru jsou zařazeny Dvořákovy vlastní úpravy pěti dvojzpěvů pro čtyřhlasý ženský sbor. Jsou technicky náročné, a proto nevyzní tak přesvědčivě jako původní dvojhlasá verze. Ženská složka sboru zvládla nelehký úkol s nadhledem a předvedla se opět v plné kráse.

Stanislav Pecháček


Kopelentovo oratorium je vpravdě mimořádné
Mladá fronta DNES 14.02.2001

Z autorské dílny Marka Kopelenta vzešlo zřejmě nejoriginálnější dílo české nové hudby - prostorové oratorium Lux mirandae sanctitatis (Světlo divné svatosti). Autor se vydal cestou v našich vážnohudebních poměrech neprošlapanou: detailně a s nebývalou důsledností pojednal hudební strukturu díla podle architektonických dispozic kláštera sv. Anežky České. Dílo komponoval k příležitosti Anežčina svatořečení, dokončil je v roce 1994. Kompozice je formálně klasickým oratoriem: provádí je velký sbor, dvojice recitátorů, sólisté a orchestr.
Pojetí je na naše poměry ovšem nebývalé. Účinkující jsou rozmístěni do klášterního ambitu a přilehlých prostor, přecházejí a přeskupují se a v závěru se společně s publikem - které zpočátku sedí ve dvou oddělených skupinách v protilehlých křídlech ambitu - přesouvají směrem ke kapli Salvátora a do kostela sv. Františka. Myšlenka aktivace prostoru není v hudbě nová. Jenže se vzrůstající potřebou racionální kontroly nad tvůrčím procesem byla pozapomenuta a s větším či menším efektem opět kříšena zejména představiteli poválečné hudební moderny. Mezi ně v české hudbě patří i Kopelent a nutno říci, že u nás tuto myšlenku dosud nikdo nepřivedl k tak komplexnímu řešení jako právě on. Prostorové ukotvení skladby přitom není samoúčelné - v díle, jehož dějovou osou je vyprávění o životě sv. Anežky České, je prostoru přisouzena nejen akustická, ale rovnou měrou i významová úloha. Prvních pět částí probíhá v prostorách ambitu a sbírá se v nich energie k transformaci ze sféry světa do sféry ducha. Předvedení je situováno do prostor kolem kaple Salvátora, kam za účinkujícími odchází i publikum a vstoje naslouchá vyznání víry Kristu a kříži. Poslední hromadný přesun míří do kostela sv. Františka, kde v rámci tradičního koncertního schématu pódium-auditorium zazní závěrečný Hymnus a prosba ke světici. V tomto ustrojení je dílo nejen jedinečné, ale také nepřenosné.
Stěžejní je propojení věčnosti, neměnnosti významů a měnlivosti tvarů. Začíná se starou formou oratoria, přechází se k jeho inovovanému pojetí. Kombinovány jsou středověké texty s tematicky spřízněnými texty současných básníků. Skladatelovu sebereflexi vyjadřují reprodukované citace ze starších děl. Klid prázdné, osvětlené rajské zahrady působí jako připomínka věčnosti v sousedství akce v ambitu a podobně.
Realizační tým se bohužel dopustil těžkého omylu, když s projektem zacházel jako s koncertní záležitostí. Lux mirandae sanctitatis nese rysy performance a má mnohem blíže k divadelní inscenaci než ke koncertu. Představení mělo mít režijní vedení, které by dokázalo neutralizovat akci koordinátorů s vysílačkami a vyrovnat tempo přesunů účinkujících během jednotlivých částí a mezi nimi s tempem kompozice tak, aby průběh díla nebyl směrem k publiku rušen "zákulisním" provozem. Jako s divadelním představením by se s oratoriem mělo nakládat, i pokud jde o jeho další život. Pouhá dvě provedení jsou jednak luxusem, jednak výsměchem všem, kdo do vzniku, nastudování a zprovoznění díla vložili mimořádnou dávku invence (vedle skladatele především výtvarnice projektu Marta Sonnbergová) a stejně takovou dávku soustředění a entuziasmu (rozměrný interpretační aparát vedený dirigentem Tomášem Hanusem).
Obě premiéry byly velmi dobře navštíveny. Lze se nadít, že při staggionovém či repertoárovém uchopení by dílo vykrystalizovalo do ještě plastičtější a barvitější podoby.
Marek Kopelent: Lux mirandae sanctitatis. Texty: legenda o životě sv. Anežky České, Jan Zahradníček, Jaromír Hořec. Účinkovali: Sylva Čmugová, Tereza Mátlová (soprán), Marie Tomášová, Otakar Brousek (recitace), Komorní orchestr Pražských symfoniků, Pěvecký sbor Pražští Pěvci, Dětský pěvecký sbor Radost, sbormistři Stanislav Mistr a Vladislav Souček, dirigenti Tomáš Hanus a Jan Svejkovský. Výtvarná spolupráce Marta Sonnbergová. Praha, klášter sv. Anežky České, 11. a 12. února.

Wanda Dobrovská


Oratorium v klášteře
Hospodářské noviny 14.02.2001

Skladatel Marek Kopelent značně rozčeřil zvyklosti "klasického" pražského koncertního dění, když v Anežském klášteře inscenoval své prostorové oratorium Lux mirandae sanctitatis. Jeho dvouhodinový hudební projekt, který přilákal značnou pozornost nejen při premiéře, ale i při pondělní repríze, vzbuzuje úctu. Vytvořit mysteriózní meditační náladu se podařilo jak díky vesměs statickým hudebně textovým plochám, zaznívajícím z různých stran a vzdáleností, tak posléze prostřednictvím posluchačovy pouti různými částmi kláštera. Až příliš materiální a nemystické přecházení hudebníků z místa na místo mohlo sice trochu rušit, ale soustředění a zklidnění, které posluchači ochotně podstoupili, a vznešené hudebně prostorové i duchovní momenty v kostelních lodích to zdaleka převážily.

Petr Veber


Kopelent zní v Anežském klášteře
Právo 12.2.2001

Ve světové premiéře zazněla včera a opakuje se ještě dnes ve 20 hodin v Anežském klášteře skladba Marka Kopelenta Světlo podivuhodné svátosti. Podle autora, předního českého skladatele tzv. Nové hudby je dílo prostorovým oratoriem k uctění památky svaté Anežky české. Šedesátiosmiletý skladatel ho napsal již v roce 1989 k tehdejšímu blahořečení české světice, ale skladba nebyla dosud uvedena. Nejdříve z ideových důvodů, později zase z finančních a prostorových důvodů. Provedení celého netypického projektu totiž žádá nejen prostor kláštera sv. Anežky, pro který je přímo psáno, ale i velký provozovací aparát. "Začátek, prvních pět částí sedmidílného oratoria, zazní v ambitu, pak účinkující i publikum přejdou do kaple sv. Salvátora a závěr, Hymnus, vyslechnou v koncertním sále, "říká o svém díle Kopelent, jenž k textu oratoria použil básně Jaromíra Hořce a Jana Zahradníčka. Skladba je jeho třetím oratoriem po Legendě o sv. Vojtěchovi a Laudatio pacis o J. A. Komenském. K usnadnění orientace publika i účinkujících slouží pět studentů HAMU s vysílačkami, řídí dva dirigenti Tomáš Hanus a Jan Svejkovský. S Komorním orchestrem Pražských symfoniků zpívají dva sbory - Pražští Pěvci a dětský sbor Radost - sólistky jsou sopranistky Sylva Čmugrová a Tereza Mátlová, recitují Marie Tomášková a Otakar Brousek, výtvarnou spolupráci má Marta Sonnbergová. Celý projekt zastřešuje vydavatelství Lotos.


Petr Eben na přelomu věků
Lidové noviny 25.4.2001

Koncertem z tvorby Petra Ebena vyvrcholil ve středu v klášteře Sv. Anežky České cyklus Čeští skladatelé na přelomu tisíciletí. Na pódiu se setkali i dva autorovi synové - Marek jako moderátor a David v roli sbormistra. Dvaasedmdesátiletý skladatel se představil svou starší tvorbou - klavírní trio a smyčcový kvartet vznikly v osmdesátých letech, kantáta Starodávné čarování milému a Šestero piesní milostných v letech padesátých.
Dramaturgie střídání vokální a instrumentální opusy ještě zvýraznila kontrast mezi těmito dvěma póly Ebenovy tvorby: ve skladbách pro nástroje je skladatel téměř důsledně atonální, v dílech vokálních nachází souzvuky zřetelně inspirované středověkou a renesanční polyfonií. Eben není experimentátor oblasti formy: klavírní trio i smyčcový kvartet labyrint světa a ráj srdce se opírají o tradiční půdorys. Osobité úsporným způsobem jej však naplňuje hudbou plnou napětí a rytmického neklidu. Oblíbený cyklus Šestero piesní milostných přednesla za klavírního doprovodu autora Roxana Sajadiová. Disponuje sice velkým hlasovým fondem, umění vytvořit z každého kousku intimní lyriky malé drama však dosud neovládá.
Ve výborné formě se představili Pražští Pěvci, Škampovo kvarteto a klavírní trio Academia. Závěr patřil souboru Schola Gregoriana Pragensis, který zazpíval tři drobné kusy inspirované liturgií.

Dita Hradecká


Podmanivý soprán, sametový tenor
Remscheider General-Anzeiger (SRN) 23. 10. 2001

Lépe už to ani nejde: Soubor Pražští pěvci nabídl na čtvrtém ročníku festivalu Bergische Biennale skutečně hvězdnou hodinku moderní sborové hudby.
Beate Lang

Remscheid. Druhý den festivalu „4. Bergishe Biennale Neue Musik“ s podtitulem Hudba z východní Evropy přichystal všem milovníkům nejen sborové hudby neobyčejnou lahůdku. V městském evangelickém kostele na remscheidském náměstí vystoupil český smíšený sbor Pražští pěvci, složený z vysoce talentovaných zpěváků převážně z řad studentstva.
„Mistři pěvci“ z Prahy prokázali, že jsou specialisté na českou sborovou hudbu dvacátého století; stejně tak lze však tomuto sboru důvěřovat i ve všem ostatním, co nabízí hudební literatura. Sotva lze vylíčit techniku a dokonalost provedení, které v případě těchto mladých zpěváků a zpěvaček berou dech, stejně jako jejich snad neomezené muzikální možnosti. Sborový zvuk průzračné čistoty a málem nadpozemské krásy je vskutku grandiózní – soprány jsou stejně podmanivé jako zpěv sirén, sakrálně znějící tenory mají sametovou jemnost.
Stanislav Mistr za sbormistrovským pultíkem modeloval křehké fráze s maximální citlivostí a rozmanitostí a mořem komplikovaných partitur proplul bez obtíží, se zvládnutím veškerých technických aspektů a se zvláštní pozorností věnovanou aspektům uměleckého ztvárnění.
Kaleidoskop překrásných děl z per u nás většinou neznámých současných českých autorů, mezi nimi Antonína Tučapského či Jana Nováka, ale například i Petra Ebena, se rozehrál mohutnými zvuky skladby „Marnost nad marnostmi“ z Českého requiem Ladislava Vycpálka. Sborové hlasy se při ní úchvatně, čarokrásně, hluboce jímavě rozezněly v nekonečný libozvuk. Celému organickému celku, který je neobyčejně krásným hudebním pojednáním na filozofická a etická témata, vévodily varhany Ruth Forsbachové.
Přibližně hodinový koncert zanechal publikum v nadšení a ohromení. Několikeré volání Bravi! si od umělců z Prahy vyžádalo přídavek. Tento koncert byl – řečeno bez nadsázky – opravdovou hvězdnou hodinkou. Programu ani provedení nelze nic vytknout! Soubor Pražští Pěvci při koncertu v remscheidském městském kostele prokázali, že jsou specialisté na českou sborovou hudbu dvacátého století.

Beate Lang


   
  Ohlasy na závěrečný koncert festivalu Pražský podzim 2003
 
  Právo
  Hospodářské noviny
  Deníky Bohemia
Kulturní program PIS, říjen 2003

Řečeno slovy básníka „... něco překrásného se končí, něco překrásného se počíná...". Tedy první den měsíce října znamená konec letošního ročníku festivalu Pražský podzim. Poslední koncert se uskuteční v tento den, což je středa 1. října 2003 ve Dvořákově síni Rudolfina v 19.30 hodin a bude cele věnován francouzské hudbě. Před časem jsem se v tomto „koncertním návěstí" pro všechny hudební požitkáře zmiňoval o zjemnělém charakteru francouzské hudby. Koncert, o kterém chci nyní krátce referovat, je jen dalším potvrzením tohoto faktu. Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK bude pod vedením Roberta Benziho hrát hudbu Debussyho, Ravela, Saint-Saënse a Wagnera. Na první pohled se může zdát, že Richard Wagner do dramaturgie poněkud nezapadá, ale to je jen klamné zdání, protože jeho hudba s tvorbou ostatních skladatelů v programu úzce souvisí, což vysvětlím později. Pověstná francouzská noblesa není jen výmysl romanopisců. Hudba skladatelů tohoto národa totiž dokazuje, že Francouzi jsou nesmírně citliví na drobné nuance situací, které prožívají, a tak je pochopitelné, že umění se svým širokým sémantickým polem funguje jako skvělý vyjadřovací prostředek této vnímavosti. Hudba dokáže postihnout i ty nejjemnější záchvěvy lidského nitra a francouzští komponisté s tímto faktem umí dobře zacházet. Jejich přístup k hudební matérii je příslovečně gurmánsky delikátní. Až ve zmiňovaný večer zazní Oblaka z cyklu Nokturna Clauda Debussyho, uvědomíme si, že nejde jen o pouhou hudební ilustraci přírodního jevu, ale o vyjádření pocitů člověka, který se na pohyb mraků dívá a přemýšlí. Bolero Maurice Ravela je sice velmi známou skladbou, ale náš úhel pohledu na ni může být třeba ten večer jiný, hlubší. A nakonec Camile de Saint-Saëns se svou hudbou tvoří specifický svět plný fascinujících krajin a napínavých dějů. Jeho hudba je takříkajíc rapsodická. A co Richard Wagner? Mnozí francouzští skladatelé jej neměli rádi, zvláště Claude Debussymu byl tento komponista doslova protivný. Avšak dnes zjišťujeme, že ideje propagované Wagnerem se dotkly i hudby autorů, kteří se stavěli proti němu. Harmonie ve skladbách francouzských impresionistů vykazuje mnoho stejných prvků jako hudba Richarda Wagnera. Ať už tito skladatelé zastávali rozdílné postoje, šlo jim o jedno - vymanit hudbu z područí klasicko-romantického stylu, nechat ji volně plynout jako „nekonečně znějící melodii" (a to je myšlenka Richarda Wagnera!). Vynikající tenorista Ian Caley přednese několik árií z Wagnerových oper, v Klavírním koncertu č. 5 F dur Camila de Saint-Saëns se představí neméně významný světový klavírista Pascal Rogé, který je uznávaným odborníkem na francouzskou hudbu, a uslyšíme také zpívat Pražské pěvce, jejichž sbormistrem je Stanislav Mistr (toto těleso, fungující nejprve jen jako skupina lidí, kteří zpívají z čisté radosti a pro potěšení, úspěšně stoupá ve svých kvalitách a dnes již můžeme říci, že jde o výtečný komorní sbor s vysokou profesionalitou).

Ať žije podzim! Ať žije hudba! Ať jsou ty tam všechny smutky, které snad mohou na někoho padnout v tento čas! Ať máte radost z každého tónu!

Lukáš Petřvalský


Ravelovo Bolero uzavřelo Pražský podzim
Právo, 3. 10. 2003

Koncertem Pražských symfoniků FOK řízených proslulým italsko-francouzským dirigentem Robertem Benzim skončil ve středu večer 13. ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim.

Závěrečný koncert měl zajímavou, leč poměrně náročnou dramaturgii, přesto jej "slavnostní" festivalové publikum přijalo velmi vlídně a dokonce i s ovacemi ve stoje v samém závěru. Většina programu patřila francouzské hudbě, jediným vybočením se stalo uvedení árií z Wagnerových oper. Večer otevřela Debussyho Tři nocturna, v nichž dirigent dokázal orchestr inspirovat ke krásně barevnému podání, přesně v duchu autorova křehkého impresionismu. V posledním nocturnu (Sirény) se na úrovni uvedly i členky sboru Pražští pěvci. Na árie z Wagnerova Parsifala, Valkýry a Lohengrina se k tělesu připojil tenorista Ian Caley, který vládne poměrně pronikavým hlasem světlé barvy, což je pro wagnerovský repertoár takřka nutnost. Svůj dramatický styl zpěvu osvědčil v Parsifalovi, kdežto Lohengrinovo loučení vyšlo poněkud nepatřičně komicky - totiž až příliš plačtivě. Pascal Rogé pak zahrál Saint-Saensův 5. klavírní koncert zvaný Egyptský, který u nás prakticky není hrán. Je zajímavý svým cizokrajným laděním, ale to je asi tak všechno. Hlavním bonbónkem koncertu se mělo stát závěrečné Ravelovo Bolero, kvůli němuž asi většina publika přišla. Sklidilo velké ovace, nicméně ani zdaleka jeho provedení nepovažuji za ideální. Řada problémů v sólech, ve frázování, souhře i terasovité crescendo namísto zcela pozvolného neudělaly v samém festivalovém závěru dobrou vizitku orchestru ani dirigentovi.

Jiří Tlučhoř, Vladimír Říha


Hospodářské noviny, 3. 10. 2003

Hudební festival Pražský podzim skončil po třech týdnech koncertem řízeným Robertem Benzim. Pětašedesátiletý dirigent začínal s taktovkou v deseti. Bezprostřednost zázračného dítěte jako by si uchoval dodnes.

Program Pražských symfoniků vyvrcholil ve středu v Rudolfinu velmi dobře zahraným Ravelovým Bolerem, extatickou taneční gradací vystavěnou na opakujícím se rytmickém motivu. Benzi je plný sil, nakažlivě pozitivní, je schopen zaujmout i strhnout. Měl navíc zajímavě různorodý program sahající od Debussyho Nokturen přes Wagnerovy opery po Saint-Saensův 5. klavírní koncert.

Francouzské hudbě dal Benzi sám i s klavíristou Pascalem Rogém šarm a brilanci. V romanticky rozmáchlém nástrojovém koncertě s orientálními zvukovými příměsemi si přišli na své zejména obdivovatelé pianistické techniky. V Debussym se předtím za přispění kultivovaně až snově zpívajících mladých žen ze sboru Pražští pěvci kouzlilo se zvukem.

Pražský podzim skončil tak, jak se jevil celý: jako umělecky přístupná přehlídka pro široké publikum, kombinující oblíbená čísla a běžné výkony s dramaturgickými i interpretačními překvapeními. Letošní pozvání desítky zahraničních těles ukázalo, že je ve světě stále z čeho vybírat, i když nemusí jít - a často ani nejde - o největší mediální hvězdy. Kvalitně přispěly i domácí síly včetně České filharmonie. Ve třináctém ročníku se soukromý festival dále vyprofiloval a zase o něco více etabloval jako nezaměnitelná, stále vyrovnanější součást pražské kulturní nabídky.

Petr Veber


Důstojný závěr festivalu Pražský podzim
Deníky Bohemia, 4. 10. 2003

Závěrečný koncert 13. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim připadl na první říjnový večer a byl svěřen dvěma sólistům, ženské části sboru Pražští pěvci a Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK, řízenému Robertem Benzim.

I tentokrát - obdobně jako v průběhu celého festivalu - jsme se tu setkali nejen s repertoárem více než proslulým, jakým jsou např. Debussyho Nokturna či Ravelovo Bolero, ale i s díly na našich scénách či pódiích uváděných sporadičtěji nebo téměř vůbec ne.

Ve spolehlivém provedení britského tenoristy Iana Caleye a vynikající, vysoce dramaticky pojaté interpretaci Pražských symfoniků jsme tak měli možnost vyslechnout ukázky z Wagnerových oper Parsifal, Valkýra a Lohengrin či se seznámit s velice málo uváděným Pátým klavírním koncertem, zvaným "Egyptský" Camilla Saint-Saënse.

Jeho hlavní protagonista, Pascal Rogé, pro něhož představuje francouzský repertoár jeden z nejvýznamnějších pilířů koncertní nabídky, se jej zhostil s naprostou jistotou i výrazným osobnostním vkladem. Zaujal především barevnou úhozovou škálou a detailním propracováním celkové koncepce, uznání si však zaslouží i zvuková vyváženost a přesnost souhry klavíru s orchestrem.

Úvodní Nokturna Clauda Debussyho a závěrečné Ravelovo Bolero pak vcelku splnily (až na drobné nepřesnosti v souhře a některých sólech) všechny základní atributy poctivě odvedené interpretace, protkané i řadou krásných a podmanivých míst.Koncert, který sklidil bouřlivé ovace posluchačů, se stal důstojnou tečkou za letošní podzimní festivalovou nabídkou.

Hana Jarolímková



Pražské sborové dny 2003 - shrnutí

Špičkovou úroveň měla zásluhou čekých účastníků tentokrát kategorie vyspělých smíšených sborů.

O 1. Místo a finanční odměnu 500 Euro se podělily ex aequo Pražští pěvci (sbm. S. Mistr) a brněnský studentský sbor Vox iuvenalis (sbm. J. Ocetek). Výkony obou sborů byly technicky profesionální, naplněné navíc působivým, pravdivým výrazem. Jejich doménou je zvláště hudba 20. století. Pražští pěvci představili z této oblasti náročné skladby J. Nováka „Erato“ a „Terpsichore“ a F. Poulenca „Sanctus“, Vox iuvenalis pak skladby P. Fialy „Gratia musa tibi“ a A. Tučapského „Nunc est bibendum“. Výtečně se oba sbory zhostily i interpretace skladeb Rachmaninových a osobitě pojatých povinných skladeb A. Tučapského “Tristis est anima mea“ a „Pater mi“ z cyklu jeho Pěti postních motet.

J. Kolář


Svatováclavské slavnosti: Zahájení s díly Brixiho a Zacha

Zahájení letošního ročníku svatováclavských slavností skvěle využilo proslulého zářijového mariánského svátku a okázalé slavnostnosti. Zahajovací koncert (15.9.) byl rovněž vhodně situován do kostela Panny Marie, sv. Jeronýma a českých patronů ve staroslavných Emauzích. Velkolepý zážitek umožnilo jedinečné spojení krásného prostředí gotické chrámové lodi s jedinečnou hudbou, kvalitní dramaturgií a interpretací.

Volba uváženě padla na rozsáhlé sakrální vokálně-instrumentální kompozice dvou českých autorů, Františka Xavera Brixiho a Jana Zacha. [...]

Obě svým způsobem ojedinělé a pozoruhodné skladby měly štěstí, že byly i náležitě interpretovány. Platí to v úhrnu o obou zúčastněných tělesech - orchestru Praga Sinfonietta a sboru Pražští pěvci. Platí to i o dirigentce Miriam Němcové, její jasné představě o charakteru a výsledné podobě děl a z toho pak vyplývajících neafektovaných, přitom zdravě působivých a srozumitelných gestech. Kvarteto sólistů předvedlo zřetelně odlišné, avšak dobře se pojící individuality - zběhlou a technicky zdatnou Sylvu Čmugrovou (soprán), lyričtější Pavlu Kšicovou (alt), vynikajícího Stanislava Mistra (tenor) s poučenou dikcí přednesu latinského a vůbec duchovného textu a vždy „čitelného“ a barevně krásně znělého Romana Janála (baryton).

V dobře voleném chrámovém prostoru vše znělo velkolepě a dá se říci věrohodně. Posluchači v zadních řadách se museli spokojit spíše s celkovým zvukovým profilem, avšak právě pro takový prostor a s takovými důsledky (slévání zvuku) se ve své době komponovalo a počítalo.

Julius Hůlek


Nad 47. ročníkem festivalu sborového umění v Jihlavě

Druhý festivalový koncert v sále G. Mahlera zahájil 15členný smíšený sbor PRAŽŠTÍ PĚVCI.

Sbor nebyl na FSU nováčkem a jeho výkon vždy byl zárukou výborného provedení repertoáru.

Tak tomu bylo i letos. Patnáct hlasů se rovná patnácti sólistům, které mistrně vede sbormistr Stanislav Mistr, který na jejich bedra "naložil" tři(!) sbory oceněné ve skladatelské soutěži. "Pražští mistři pěvci" provedli, zvláště sbor M.Makowkeho, na výbornou, což také prokázali i v provedení sborů letošního jubilanta Petra Ebena (75 let).


Pikantes Bekenntnis; Frank Martins doppelchörige Messe im Berner Münster
Kritik Bund, 17. 6. 2004

[...] Spolupráce Kleine Kantorei Evangelické pěvecké obce s pražským komorním souborem Pražští pěvci (dirig. Stanislav Mistr) byla pro provedení Martinovy mše ideální příležitostí. Pod výtečným vedením dirigenta Kantorei Johannese Günthera vytvořily oba špičkové soubory znamenité, dynamicky znějící těleso, které dokázalo technickou různorodost jednotlivých vět přednést se zvukovou pregnancí a výrazovou rozmanitost díla podtrhnout živostí a citlivostí interpretace.

Přání, které Frank Martin vyjádřil jako osmdesátiletý - aby člověk v tomto jeho raném díle hledal ono přesvědčení, mladost a trochu krásy - zde tedy došlo naplnění. [...]


(text je úryvek z kritiky koncertu konaného 15. června 2004 v bernském Münsteru, kde zazněla dvojsborová mše z roku 1922 ženevského skladatele Franka Martina)



   
  Ohlasy na závěrečný koncert festivalu Pražský podzim 2005
 
  Právo
  Hudební rozhledy
  Haló noviny


O víkendu vyvrcholil Pražský podzim
Právo, 4. 10. 2005

Lepší závěrečný víkend si nemohl 15. MHF Pražský podzim přát: nejdříve dva koncerty Královské filharmonie z Liverpoolu a na úplný závěr Česká filharmonie s geniálním německým violoncellistou Heinrichem Schiffem ve Dvořákově cellovém koncertu.

Anglický orchestr, kterému v minulosti šéfovali i naši Libor Pešek a Petr Altrichter, má k české hudbě od té doby blízký vztah. Za řízení současného šéfdirigenta, Američana rakouského původu Gerarda Schwarze, věnoval české klasice první páteční koncert v plném sále Rudolfina, tamtéž pak v sobotu hráli hlavně anglickou hudbu.

V pátek Angličané zaujali hlavně Dvořákovou Symfonií č. 6 D dur, u níž dirigent zdůraznil patetické slavnostní rysy možná na úkor větší vřelosti. U Janáčkovy suity z Lišky Bystroušky zvolil Schwarz Talichovu verzi a orchestr ji přednesl se smyslem pro nesnadný skladatelův styl. Stejně dobře zvládl doprovod k áriím z českých oper (Smetana, Dvořák, Janáček) se sopranistkou Jitkou Svobodovou, jejíž hlas ale postrádal patřičnou kulatost a vřelost.

Ještě lépe anglickým hostům vyšel sobotní koncert s Elgarovým zpracováním Bacha, Griegovým Klavírním koncertem, a hlavně Holstovými Planetami. V Griegovi excelovala ruskou pianistickou školou ovlivněná Polka Ewa Kupiecová s brilanci a romantickým vzletem, v Holstově symfonické suitě Schwarz odlišil všech sedm částí a vygradoval poslední (Neptun) až do úplného ztišení i použitím výborného ženského sboru Pražských pěvců umístěného netradičně do foyeru přízemí.

Vladimír Říha


Královská filharmonie z Liverpoolu a Gerard Schwarz
Hudební rozhledy, č. 11, 2005

Královská liverpoolská filharmonie se představila (1. 10.) zejména díky Holstovým Planetám v tom nejlepším světle. Partituru předestřel šéfdirigent Gerard Schwarz jako skvělé moderní dílo, které se dá zahrát s obrovskou chutí, hráče inspiruje a může posluchače opravdu nadchnout. Planetou Mars (válečným poslem) vpadá autor – a učinili tak i tito interpreti – přímo doprostřed věci, bez velkých úvodů, pokračuje bez oddechu a tvrdě kupředu až k disonantnímu konci. Venuše je kontrastní, impresivní, tišší, ale nebyl to žádný laciný romantismus. Merkur je jen epizodou, možná mohl mít ještě o něco větší jiskru. Jupiter je nejkrásnější částí suity – zpěvný až hymnický, pozitivně radostný; vyšel úžasně. Saturn (zvěstovatel stáří), zeširoka a zvolna gradovaný, po naléhavém vrcholu se ztrácející, byl studií závažnosti. Uran – kouzelník, proměnlivý, s výrazným hudebním tématem, vršený až k ohlušujícímu výkřiku, pod nímž už je připraveno překvapivé, maximálním možným způsobem kontrastující pianissimo, byl kabinetní ukázkou orchestrální virtuozity. Mystický Neptun, ozývající se z dálek vesmíru tajemnými tóny a ženskými hlasy, zapůsobil dokonalým zvukovým vyvážením i velmi zdařile zapojeným sborem Pražští pěvci; závěrečné dlouhé vzdalování v té chvíli už jen samotných vokálů až do úplného ticha bylo velice sugestivní. Holstovy Planety byly jedním z jasných vrcholů festivalu. To, že liverpoolští dovedou hrát přesně, perfektně jako jeden, ukázněně i s plným nasazením, ukázali ovšem nejen ve vzorových Planetách, ale také v úvodu večera při pompézním Elgarově aranžmá Bachovy varhanní Fantazie a fugy c moll a pak rovněž v přídavku: ve skvěle, skutečně nevídaně kompaktně a virtuózně zahraném Korunovačním pochodu Williama Waltona. Aby ne: populární a strhující symfonická čísla, evokující atmosféru uvolněných večerů Last Night of the Proms, patří k britskému hudebnímu světu snad nejtypičtěji. Jen doprovod Griegova Klavírního koncertu a moll měl ten večer víc tvrdosti a zbytečné hlasitosti, než by bylo nutné. Podobné patetické pojetí ovšem od počátku uplatňovala i sólistka, velmi dobře disponovaná polská pianistka Ewa Kupiec, takže není třeba příliš něco vyčítat orchestru a dirigentu Schwarzovi.

Petr Veber


Pražský podzim si udržel výrazně vysokou laťku
Haló noviny, 7. 10. 2005

Na letošní patnáctý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim, který v neděli skončil, jistě zůstane v paměti návštěvníků množství pozitivních dojmů. Většina večerů představila hodnoty srovnatelné například s nabídkou Pražského jara. Liverpoolští se vznesli do vesmírných dálek ...Současný šéf orchestru Gerard Schwarz pro druhý večer (31. 9.) zvolil výběr ze světové tvorby. Po poněkud nadbytečně kompozičně i interpretačně předimenzované Bachově Fantazii a fuze c moll v úpravě Elgarově se v Griegově Klavírním koncertu a moll s perlivou technikou zaskvěla polská klavíristka Ewa Kupiecová. Ovšem po přestávce nastal skutečný hudební kvas při provedení Holstových Planet. Sedmidílný cyklus byl citlivě proveden v souladu s charakterem jednotlivých částí. Dokonalá odstíněnost dynamická i tempová jen podtrhly osobitost tohoto nesporně efektního titulu, jehož dokonalosti přispěli nejen liverpoolští hosté, ale ve finále také poněkud méně známý ženský sbor Pražští pěvci...

Tomáš Hejzlar


Dvojí jubileum
CANTUS 1/2012

Jméno smíšeného komorního sboru Pražští pěvci je v povědomí nejen pražských milovníků sborového zpěvu spojeno s uměleckou činností ansámblu, který je schopen se vyrovnat s nástrahami i velmi složitých partitur soudobé a klasické hudby a připravit je v neuvěřitelně krátké době k důstojné interpretaci. Umožňuje mu to nejen pohotový zpěv všech členů sboru „z listu“, ale i cílevědomá hlasová příprava rozšiřující významně výrazové možnosti jeho interpretace.

Sbor, který založil v únoru 1992 Stanislav Mistr, má za sebou bohatou, úspěšnou historii. Již v roce 1993 získal na MSF Crystal Chor v Novém Boru Cenu za nejlepší sborový výkon, v roce 1994 zlaté pásmo na MSF Pražské dny sborového zpěvu, v roce 1997 1. ceny v kategorii smíšených sborů a duchovní hudby na MSF B. Smetany v Litomyšli, v roce 1999 1. cenu v kategorii smíšených sborů a Zvláštní cenu za provedení skladby L. Janáčka Kačena divoká na MSF v Jersey, a v roce 2002 tamtéž vedle 1. ceny v kategorii smíšených sborů dokonce G. P. tohoto soutěžního festivalu. V roce 2003 získali Pražští pěvci vedle vítězství v kategorii vyspělých komorních sborů i titul laureáta Pražských dnů sborového zpěvu a úspěšně si vedli i v roce 2007 na MSF B. Martinů v Pardubicích, kde zvítězili v kategorii komorních sborů a ve zlatém pásmu se umístili i v kategorii Musica sacra. Sbor má za sebou řadu zahraničních koncertních turné, např. třítýdenní zájezd do Texasu a Severní Karolíny (USA, 1998), koncertní cesty do Německa, Belgie nebo Švýcarska. Pravidelně se účastní domácích i zahraničních hudebních festivalů (Pražský podzim, Bergische Biennale für Neue Musik, Svatováclavské slavnosti aj.). Ve výčtu jeho úspěchů nelze opomenout ani mnoho premiér skladeb českých autorů – K. Skleničky, Z. Jurišové, J. Marka, I. Loudové, L. Matouška, M. Kopelenta, J. Rybáře, Z. Lukáše, T. Pálky, J. Fily a děl ze skladatelské soutěže FSU Jihlava. Výkony sboru jsou zachyceny i na 5 CD (mj. kompletní nahrávka díla A. Dvořáka) a mnoha nahrávkách Čs. rozhlasu

20. výročí založení sboru oslavili Pražští pěvci společně s oslavou životního jubilea svého sbormistra koncertem, který se konal 1. února 2012 v 19,30 hod. v koncertní síni žižkovského Atria. Při pohledu na temperamentního „Standu“ Mistra se nechce věřit, že 18. ledna letošního roku vykročil již do druhé padesátky svého života. V roce 2003 absolvoval obor Sbormistrovství – Hudební výchova na Pedagogické fakultě UK a současně studoval klasický zpěv u prof. Dagmar Součkové. Po působení v AUS VN se stal sólovým tenoristou Komorní opery Praha. Svou uměleckou dráhu dělí na zpěv a dirigování. Jako sbormistr vede také studiový Prague FILMharmonic Choir a jako zpěvák spolupracuje s několika soubory staré hudby (Musica Florea, Collegium 1704, Ensemble Inégal). Věnuje se též pedagogické činnosti a jako multiinstrumentalista též nonarti?ciální hudbě.

Pro svůj „gratulační koncert k významným výročím (v) souboru“ zvolili Pražští pěvci velice atraktivní, dramaturgicky promyšlený program. Základní šestnáctku ansámblu (sbor je schopen vystupovat též v obsazení 4 – 60 zpěváků) zaokrouhlilo tentokrát několik pěvců na dvacítku, což umožnilo postupná samostatná vystoupení ženské, mužské, smíšené a dvojsborové sestavy, a tím i zajímavou a velice působivou programovou gradaci.

V úvodu koncertu přednesla ženská sekce sboru jednu z nejkrásnějších sborových skladeb Francise Poulenca Litanies a la Vierge Noire pro ženský sbor s doprovodem varhan. Jedenáct nádherně se pojících školených hlasů provedlo skladbu s intonační průzračností, v dokonalé symbióze se zvukem varhan, s umocněním bohatosti barevných možností skladby a její výrazové síly. Druhá skladba – Maryčka Magdonova Leoše Janáčka dala příležitost vyniknout členům mužské složky Pražských pěvců. Janáčkovy mužské sbory patří k interpretačně nejnáročnější sborové literatuře a postupné stárnutí a značný početní úbytek členské základny našich mužských pěveckých sborů prakticky vytlačily tyto skladby z jejich současného repertoáru. Provedení Maryčky Magdonovy v komorním obsazení nemůže samozřejmě naplnit výrazové poslání, jaké mohl v autorově představě dosáhnout zvuk velkého mužského sboru, ať již jde o jeho kompaktnost v dynamicky vypjatých místech nebo dokonalou výrazovou přesvědčivost obsahově nejzávažnějších částí. Přes uvedené připomínky lze však i interpretaci této skladby považovat za úspěšnou.

Za vrchol celého koncertu považuji provedení Janáčkova Otčenáše pro smíšený sbor, tenor sólo, harfu a varhany. Je zajímavé, že se tato nádherná kantáta, kterou Janáček zkomponoval na začátku minulého století, u nás příliš neprovozuje. Mnohem častěji ji můžeme slyšet v jiných evropských zemích, s velkým posluchačským úspěchem ji zpívají i sbory v Severní a Jižní Americe. K neobyčejnému hudebnímu zážitku přispěl interpretací tenorových sólových partií i zpívající dirigent, vynikající harfenice Hedvika Jouzová a varhaník Mikoláš Troup

Předávání vtipných dárků jubilujícímu sbormistru a přestávka s malým pohoštěním účastníků koncertu i členů pěveckého sboru poněkud narušila interpretační koncentraci Pražských pěvců pro závěrečnou dvojsborovou mši původem švýcarského hudebního skladatele Franka Martina (1890 – 1974). I tuto náročnou skladbu provedl však sbor až na drobné nepřesnosti na velmi dobré úrovni a s opravdovým muzikantským zaujetím.

V známých rachmaninovských sborových přídavcích, které si vyžádali nadšení posluchači zcela zaplněné koncertní síně Atria, si zazpívali rovněž přítomní bývalí členové sboru a svým sólovým tenorem je ozdobil i jubilující sbormistr.

Tak, milý Stando, milí Pražští pěvci, dovolte, abych Vám i jménem všech Vašich příznivců popřál, ať se Vám i dále daří těšit svým zpěvem srdce všech milovníků sborového umění

Jiří Kolář